Zdroj textu: Lovosický dnešek

Autor textu: Mirolsav Radoň

Lovosické noviny (Lobositzer Zeitung) přinesly 17. prosince 1880 zprávu o tom, že se několika energickým a patrioticky smýšlejícím mužům podařilo získat mnoho stejně smýšlejících přátel přírody pro myšlenku založení Horského spolku (Gebirgs-Verein). Tento měl být připojen k centrálnímu spolku v Praze. Stanovy spolku byly předloženy tehdejšímu c. k. místodržitelství k potvrzení. Tytéž noviny, ze dne 25. února 1881, oznamují základní myšlenky a cíle spolku, který má vzniknout a vyzývají zejména občany Lovosic, Sulejovic a Lhotky aby tento záměr podpořili svým vstupem. Roční příspěvek byl 2 zlaté (floriny).

Ustavující generální shromáždění „Lovosického středohorského spolku“ (Lobositzer Mittelgebirgs-Verein) se za hojné účasti konalo v neděli 27. března 1881, v 15 hodin, v zasedací síni Obecního domu v Lovosicích. Ředitel měšťanky Adolf Hložek se stal předsedou spolku, do něhož vstoupilo 39 členů. Dne 10. května 1881 měl spolek již 104 členů.

Při schůzi výboru spolku, dne 4. dubna 1882, bylo rozhodnuto, že bude cesta na Lovoš označena ukazateli a bílými pruhy na stromech a na vrcholu hory budou umístěny dvě lavice. Dále byla projednávána otázka zřízení chaty s vyhlídkou. Zástupce předsedy Josef May byl pověřen vypracováním skicy i s přibližným rozpočtem. Při generálním shromáždění spolku, dne 28. ledna 1883 byl stav počtu členů pouze 70 a z finančních důvodů bylo prozatím upuštěno od stavby vyhlídkové věže na Lovoši. Předsedou spolku byl i nadále ředitel měšťanky Hložek. Z finančních důvodů nebylo možné realizovat stavbu ani projektované archeologické vykopávky ani v roce 1884. Nejen z těchto důvodů odmítl předseda Hložek své opětovné zvolení do výboru a zůstal obyčejným členem spolku. V následujících letech došlo k úpadku činnosti spolku. Konečně v roce 1887 přináší Lovosické noviny zprávu o generálním shromáždění spolku, které se konalo 16. února 1887. Podle této zprávy se spolek opět probouzel k novému životu. Na zasedání výboru, dne 21. února 1887, byl předsedou spolku zvolen schwarzenberský doménní ředitel Johann Kletetschka. V následujících dvou letech se činnost spolku rozvíjela v dřívějších intencích. V roce 1888 bylo jedním z cílů spolku také zpřístupnění Lovoše a instalace lavic.

Ve zprávě o hlavním shromáždění spolku, konaném 28. března 1889, je oznámeno založení fondu pro zřízení cesty na Lovoš i s chatou. Do fondu byl převeden obnos ve výši 50 zlatých. V roce 1890 měl spolek 60 členů. Jelikož se nedochovaly Lovosické noviny z roku 1891, neznáme mnoho detailů o činnosti spolku v tomto roce. Víme jen, že byl na vrcholu Lovoše postaven první, ještě dřevěný útulek, který však ještě v témže roce zničila bouře. Další údaje o chatě na Lovoši se dovídáme až ve zprávě z 22. dubna 1892. Zde je uvedeno, že stavba nové kamenné ubytovací chaty na Lovoši se blíží ke svému cíli a její otevření se plánuje na první polovinu května. Chata byla zpřístupněna cestou, vedenou v pohodlných serpentinách. Už se také nabídl jeden podnikavý hostinský, který chtěl na vrcholu nabízet občerstvení. Přítomnost restauratéra na Lovoši měla být výletníkům signalizována vztyčením praporu. Rovněž je zde zmínka o tom, že při lesním požáru zde dne 3. dubna 1892 shořely jedny dveře a jedno okno. Naštěstí byla chata pojištěna u „Vzájemné pojišťovací společnosti pro škody způsobené požárem“ a škody byly nahrazeny. V neděli 29. května 1892 byl na Lovoši dobrovolným hasičským sborem, u nově postavené chaty, upevněn vlajkový stožár a vlajka byla poprvé vztyčena. Odpoledne uspořádal hasičský sbor hojně navštívený výlet na Lovoš. Na vrcholu se hostinský pan Paul Hanslik dokonale postaral o dobré pivo a studená jídla.

V neděli 19. června 1892 odpoledne byla chata na vrcholu Lovoše slavnostně otevřena. Při této příležitosti byl uspořádán výstup na Lovoš, na němž se podílela také delegace litoměřického Středohorského spolku. Nová chata byla masivní kamenná stavba s délkou strany 4 metry, jednoduše vybavená stolem a lavicemi. Výhled na všechny strany z ní poskytovala částečně barevná skleněná okna. Dřevěné schody umístěné na vnější jihozápadní stěně vedly na střešní plošinu chaty – rozhlednu. Vyhlídková plocha rozhledny byla chráněna zábradlím z cihlových sloupků, vzájemně propojených kovovými tyčemi. Byl odtud dokonalý kruhový výhled.

Ředitel měšťanky Hložek ve svém proslovu poděkoval spolkovému protektorovi knížeti Adolfu Josefu Schwarzenbergovi za bezplatné poskytnutí stavebního materiálu, obci Vchynice jako vlastníkovi pozemku za povolení zřízení cesty a chaty a konečně zedníkovi panu Tillemu z Milešova, staviteli jmenovaných zařízení, za zhotovení. Předal mu také za odměnu jako čestný dar 2 dukáty.

Při hlavním shromáždění spolku, konaném 22. dubna 1894, bylo konstatováno, že se jeho činnost v minulém roce zaměřila na zřízení restauračního sklepu vedle lovošské chaty, na zřízení cesty do Oparenského údolí přes „Psí schody“ a na zachování stávajících zařízení. Restaurační sklep, sloužící dodnes, byl vybudován nákladem 134 zlatých. V roce 1894 bylo plánováno zřízení nové, asi 200 metrů dlouhé, cesty ze sedla mezi Lovošem a Kybičkou až ke stávající lovošské cestě. Stav členů spolku byl 85. Lovosičtí turisté lovošskou chatu postupně zvelebovali a rozšiřovali. Vedle restauračního sklepa byla v roce 1895, na místě dnešní hlavní budovy, zřízena veranda se stoly a židlemi. U dřevěné verandy přistavěli roku 1901 také dřevěnou lůžkovou místnost, nákladem 280 rakouských korun.

Ke kuriózním údajům z historie Lovoše patří jistě i skutečnost, že na jeho vrchol ve čtvrtek 30. července 1903 vyjel na svém koni kníže Adolf Josef Schwarzenberg, jemuž tehdy bylo již 72 let. Kníže Adolf Josef Schwarzenberg vzal již začátkem května 1890 pod svůj patronát lovosický Středohorský spolek. Tato skutečnost samozřejmě významně podpořila činnost spolku a podstatně tak usnadnila i budoucí stavbu chaty.

Rozhledna a dřevěná chatka s verandou přežívaly dobré i zlé časy. V roce 1916 do ní udeřil blesk. V roce 1918 byla dřevěná chata s verandou vandaly zle poničena a nakonec zapálena.

Středohorský spolek v Lovosicích tedy později přikročil ke stavbě nového a většího zařízení. Přípravy byly zahájeny v roce 1922. Byla též vybudována nová vozová cesta, nazvaná podle předsedy a pokladníka spolku jako „Klinger-Lehmannova cesta“. V sobotu 24. května 1924 byl položen základní kámen nové chaty.

Podle zprávy v Lovosických novinách z téhož dne převzal velkostatkář a dědičný kníže Johann Schwarzenberg protektorát nad lovosickým Středohorským spolkem i chatou. Při této příležitosti věnoval polovinu cihelného a stavebního dřevěného materiálu, potřebného ke stavbě nového lovošského domu, jakož i využití 20 jízd koňského spřežení. Předsedou lovosického Středohorského spolku byl tehdy ředitel měšťanky a starosta Lovosic v jedné osobě Fritz Klinger.

Stavitel Anton Weber převzal bezplatně vedení stavby. Podle jeho plánu bylo na tomtéž místě, kde stávala dřívější dřevěná chata, jen ve větších rozměrech, provedeno vykopání základů pro novostavbu.

Dovoz stavebních materiálů, jako josu např. cihly, škvára, písek, prkna a vápno, z nichž posledního věnoval majitel cihelny pan Rudolf Lauer celkem 1 tunu, se do té doby prováděl již 14 dnů. Větší množství těchto materiálů leželo zčásti ještě v lovošském sedle. Dovoz materiálu dosud obstarávalo panství, neboť ho zajistil protektor v předem uvedeném počtu. Kromě toho ještě dopravil majitel povoznictví pan městský rada Wenzel Wodička velkou fůru škváry do lovošského sedla. Potřebných 30 fůr škváry dala ochotně k dispozici Akciová společnost pro výrobu rostlinných olejů. Mnoho cihel přinesli návštěvníci Lovoše ze sedla na vrchol. Slečna Marie Maderová z Oparna dopravila těžkým povozem jejího bratra Julia dne 21. května odpoledne, za hromů a blesků, trojnásobnou jízdou 470 kusů cihel ze sedla až na vrchol Lovoše. Tento výkon z vlastního popudu učinila pro stavbu domu na Lovoši zdarma.

Největší starosti způsobilo zásobování vodou během stavby, kdy bylo zapotřebí denně 6 – 8 hl vody. K zachycování dešťové vody byla postavena druhá ochranná střecha, aby z ní dešťová voda stékala do velké kádě. Pouze na přízeň počasí však nebylo možné spoléhat. Proto byl na lesní cestě vedoucí od Bílinky nalezen vydatný pramen, kde byla vyhloubena velká jímka o obsahu až 10 hl. Odtud byla voda vyvážena na stavbu za pomoci sudu. Tak byly zahájeny přípravné práce ke stavbě chaty a pak probíhala vlastní stavba.

Dne 7. září 1924 proběhlo slavnostní otevření nového horského hospodářství na vrcholu Lovoše. 19. září roku 1926 se tu konala „horská slavnost“ u příležitosti dalšího rozšíření chaty. Chata však byla postupně i nadále rozšiřována a hlavní stavební úpravy probíhaly až do roku 1930. Dodnes o tom svědčí text na pamětní žulové desce, zasazené do boční zdi chaty. Podle ní se o stavbu chaty zasloužil kromě knížete Schwarzenberga, předsedy Klingera a stavitele Webera také pokladník spolku, důchodový vrchní správce Rudolf Lehmann. V třicátých letech byla vedle chaty postupně přistavěna také místnost pro chataře, tři pokoje a dřevěná ubytovna.

V době 1. republiky byl nájemcem „schwarzenberské chaty“ hostinský Franz Zaschke. Manželům Franzovi a Idě Zaschkeovým se zde dne 3. listopadu 1936 dokonce narodil syn Horst Alois Ernst Zaschke a stal se tak prvním občanem Lovoše. Lovosický Středohorský spolek se rozhodl, že mu bude kmotrem. V sobotu 21. listopadu 1936 v 15 hodin se na Lovoši konal slavnostní křest za účasti asi 60 osob. Veranda se podobala kapli, v pozadí byl oltář, prostor byl bohatě vyzdoben jedlovým chvojím, bramboříkem a jinými živými květinami. Křest vykonal farář Reinisch z Velemína. Středohorský spolek, místní skupina Lovosice, účinkoval jako hlavní kmotr a zastupovali ho předseda, úřední ředitel, Alois Schedivy a zástupce, kapitán v penzi, Rudolf Mottl. Jako další kmotři se na křtu podíleli pan profesor Ernst Lange z Litoměřic a za dámy paní Therese Flottová, Emmy Sperlová a Marie Faltusová z Lovosic. Pan farář Reinisch uzavřel důstojnou slavnost pěknou krátkou řečí. Hosté se poté vrátili do vedlejšího lokálu, kde při velmi dobré kávě a zákusku a dobré náladě zůstali pospolu až do odchodu. Z publikovaných údajů se dovídáme, že dne 21. března 1938 předal horský hostinský na Lovoši Franz Zaschke provoz svému staršímu synovi.

Za okupace v době 2. světové války zabrala starou chatu s rozhlednou německá armáda. Vyhlídkovou plošinu rozhledny si armáda v roce 1941 prosklila a zakryla skleněnou střechou. Dřevěné schodiště bylo přemístěno na severovýchodní stranu, ke vchodu do chaty. Takto upravená rozhledna sloužila německé armádě jako pozorovatelna při sledování bojové situace leteckého a pozemního vojska. Pozorovací jednotku údajně tvořili dva poddůstojníci a šest vojínů. Po válce byla z rozhledny odstraněna nejdříve skleněná střecha, stěny a poté dřevěné schody i původní ochoz. To byl definitivní konec rozhledny z roku 1892. Dřevěná chata, kterou vystavěla armáda, měla kuchyňku, pracovnu a ložnici s osmi lůžky. Dochovala se až do roku 1978, kdy ji zničil požár.

Celých 112 let stará kamenná budova bývalé chaty a rozhledny dodnes stále stojí na nejvyšším místě Lovoše. Dnes je v ní umístěna nerezová nádrž na srážkovou vodu, která je sem přečerpávána z nádrže, umístěné pod malou vyhlídkovou verandou před chatou. Do této zakryté nádrže jsou svedeny okapy chaty. Z horní nádrže v bývalé chatě pak tato voda teče samospádem do potrubí a je využívána jako užitková voda v obytné části chaty.

Do konce 2. světové války byla „schwarzenberská chata“ trvale osídlena. Po válce nebyl o chatu velký zájem, měnili se její majitelé a provozovatelé. Poslední operativní správou byly pověřeny Restaurace Litoměřice od roku 1962 do roku 1978. Poslední tři roky však nebyla chata v provozu. Střídání řady správců a nedostatečná údržba, to vše bylo příčinou jejího trvalého chátrání. V době, kdy nebyla obsazena, byla vždy vandaly zle poničena, naposledy v roce 1976. Tento zoufalý stav chaty nebyl lhostejný mnoha turistům z lovosického turistického odboru TJ Secheza (Severočeské chemické závody), a proto zejména členové pan Arnošt Johanovský a Václav Bláha navrhli její převzetí do správy TJ. Následovala jednání s HV TJ a na úřadech, až se v roce 1977 po průtazích podařilo dosáhnout předání chaty tělovýchově a péče o ni byla svěřena odboru turistiky. Rok nato přešla chata do jeho majetku. Většina členů se se zanícením pustila do práce s údržbou chaty. Původní úvahy o obnově provozu chaty však byly mylné a její rekonstrukce byla nevyhnutelná.

Návrh rekonstrukce lovošské chaty vypracoval Ing. arch. F. Kalivoda z SCHZ Lovosice a v roce 1977 byla zahájena. Do roku 1981 probíhala její podstatná část. Byl vybudován přístřešek pro agregát, postaveno zábradlí, vybudována nová veranda, provedena elektroinstalace, položeny dlaždice na terase, byly provedeny výkopy pro hromosvod, oplocení dvora, výkopy pro venkovní osvětlení, úprava terasy před vchodem do chaty, ústřední topení. Postupně bylo pořizováno také vnitřní vybavení chaty. Postup těchto prací byl znadně narušen a zdržen dne 5. srpna 1978 požárem výše již uváděné dřevěné boudy, která sloužila německé armádě. Likvidace následků požáru byla pracovně velmi náročná. V roce 1981 byla chata dne 1. května otevřena pro veřejnost a byl zahájen provoz občerstvení. 0 měsíc později se stal správcem a vedoucím provozu chaty pan Vlastimil Johanovský. V následujících letech pokračovaly práce na kompletním dokončení chaty, včetně vybavení a terénních úprav. Dokončovalo se budování ubytovny, sociálního zařízení, rozvodu vody atd.

V roce 1982 byla v akci „Z“ a z podnětu pana Arnošta Johanovského zahájena výstavba elektropřípojky. Výkopové práce po celé délce trasy 1200 m byly prováděny ve velmi obtížném terénu s prudkými a kamenitými svahy. Do výkopu byly položeny betonové žlábky a na vlastním položení kabelu pracovalo cca 100 osob. Tato akce byla ukončena v prosinci roku 1983, kdy byla 8.12. přípojka napojena a uvedena do provozu. Toto dílo si v rozpočtovém objemu vyžádalo náklady ve výši 800 Kčs/m. Původní připravovaný záměr vybudování vodovodní přípojky v roce 1985 nakonec nebyl realizován. V témže roce se však zdařila akce vybudováni vyhlídkové terasy před vchodem do chaty.

Mezi nejaktivnější členy odboru v tomto směru patřili pánové Arnošt Johanovský a Václav Bláha. Chata zůstala po rekonstrukci a podstatné modernizaci vcelku v původní podobě, avšak s výrazně kvalitativně vyšší úrovní poskytovaných služeb. Porevoluční změny v rytmu demokratizačního procesu společnosti přinesly v roce 1990 také reorganizaci Svazu turistiky. Dne 7. dubna 1990 proběhla v Praze ustavující konference, která rozhodla o obnově Klubu českých turistů.Na celkové rekonstrukci a údržbě chaty bylo do roku 1986 odpracováno cca 19000 brigádnických hodin, především přičiněním členů lovosického turistického odboru, ale také za značné podpory SCHZ Lovosice a jejích odborníků a řemeslníků různých profesí.

Prapůvodní Klub českých turistů měl rovněž svůj lovosický oddíl, který vznikl v roce 1902. 0 jeho založení bylo rozhodnuto 29. června 1902 na vrcholu hory Kletečná. Oddíl měl 14 členů. Valná hromada a volba výboru proběhla 5. srpna téhož roku.

První poválečný odbor turistiky tělovýchovné organizace – TJ Jiskra Lovosice – byl postupně organizován od jara roku 1959 z popudu lovosického učitele Jaroslava Hyngára. Ustavující slavnostní schůze se uskutečnila v sobotu 15. května 1959 na chatě na Lovoši za účasti 28 osob. Od 6. prosince 1959 změnil odbor svůj název na TJ Secheza Lovosice.

Rok 1990 pak znamenal další mezník v historii turistického odboru v Lovosicích. Přihláška k registraci na ústředí Klubu českých turistů byla vyřízena dne 12. září 1990 a odbor dostal evidenční číslo 37002. Získal tím také právní subjektivitu a koncem roku ukončil vztah s Tělovýchovnou jednotou.

Následovala jednání s TJ o delimitaci a převzetí movitého i nemovitého majetku. Již koncem roku 1990 dostal odbor souhlas k převzetí (bezplatnému předáni) chaty na Lovoši v 1. pololetí roku 1991. To se však uskutečnilo až dne 29. srpna 1991 uzavřením hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví s účinností od 1. října téhož roku. Již v únoru 1991 si odbor otevřel účet u KB Lovosice a začal sám hospodařit. Provoz chaty byl zahájen již 1. května 1991 a jeho začátky byly velmi obtížné. Byla též zajištěna registrace stanov lovosického klubu u Ministerstva vnitra, která byla vyřízena 21. července 1993. Ve snaze uvést majetkové vztahy chaty na Lovoši do reálného stavu, vstoupil lovosický klub do jednání s Lesy ČR, OÚ v Litoměřicích, odborem životního prostředí – správy lesů. I přes řadu jednání a pořizování různých podkladů nebylo dodnes bohužel dosaženo úspěšného zakončení.

Po dlouhotrvajícím jednání s Lesy ČR a společností Eurotel byla uzavřena smlouva o provozu základnové stanice veřejné mobilní radiotelefonní sítě Eurotel.

Provoz chaty v prvním roce vlastnictví (1991) obstarávali členové klubu paní Eva Kubátová a pan Václav Bláha. Později docházelo již ke střídání druhého pracovníka. Zásluhou obou jmenovaných, ale také pana Ondřeje Hrině a Ivo Mareše a dalších poskytovala chata kvalitní služby v občerstvení i ubytování. V roce 1996 byl zvolen nový výbor klubu, který byl v roce 1998 vyměněn. Docházelo k různým organizačním problémům, což se dotklo i provozu chaty. Po obchodní stránce vedla provoz chaty pani E. Kubátová. Dále se o provoz chaty starali nájemci manželé Buriánkovi z Oparna. Po nich převzali chatu Eliáš Molnár a Ondřej Mirovský. Lovošská chata má nyní dvě hostinské místnosti se 60 místy k sezení, ubytovnu o čtyřech místnostech se 16 lůžky, kuchyň, dvě provozní místnosti pro správce, vyhlídkovou terasu na střeše chaty, malou vyhlídkovou terasu před vchodem, sklep, skladiště a kotelnu. Dále je vybavena elektrickým osvětlením, telefonem, teplou i studenou vodou a ústředním vytápěním. Je zde k dostáni základní občerstvení. Chata je nadále majetkem Klubu českých turistů v Lovosicích.